Cesta k Bertíkovi
Bertík je spisovně Albert. Tuhle hrůzu jsme se s bratrem dozvěděli, když jsme mu vybrali tak pěkné jméno a on si na něj zvykl. Ale nechci tím urazit nějakého skutečného Alberta, nám dětem to ale prostě tehdy přišlo jako hrozné jméno, a nikdy, opravdu nikdy, ani v největším rozčilení bychom ho tak neoslovily.
Můj strýček říkal občas Bertíkovi „Buchtare“. Vůbec nevím, kde na to přišel, ale podle informací na internetu existuje nějaký Buchtar Tabuni a je to papuánský aktivista za nezávislost. Tak možná byl strýc (mimo jiné alkoholik s dobrým srdcem) muž s velmi velkým rozhledem, který již dopředu odhadl, že Bertík bude ctít hlavně svou nezávislost.
Bertík se od svého příchodu měl vždy nejlépe z celé rodiny. Lehával na křesle či na gauči, kde měl své „vyhrazené parkovací“ místo. Zatímco my děti (myšleno já a můj o tři roky starší bratr) jsme seděly v posvátném úžasu z toho, že máme psa, na zemi jako jeho věrní poddaní. Jedl hovězí maso, my děti jen knedlík s omáčkou. Kupovaly se mu granule z Německa…
Ale víte co? Nám to vůbec nevadilo. Naše dětské dušičky byly rády, že máme psa, a ani trochu jsme mu s bratrem nezáviděli. Naopak jsme mu rádi přenechali svá dosavadní privilegia rodinou nejvíce opečovávaných bytostí. Což by ve výsledku mohla být psychologická rada pro rodiče. Zatímco většina rodičů se snaží uspokojit (jak nejlépe umí) v prvé řadě fyzické potřeby dítěte, dětská duše mezitím prahne po zvířecím kamarádovi a je úplně jedno, že to přinese do života nepořádek reálný i mentální. (O to líp!) Dětská duše nechce jíst maso (bonbony a čokoláda jsou stejně lepší), chce PSA!
Ukázka z knihy Život a Já – autorka a vydavatelka knihy Klára Vavrišinová
Koupit knihu: https://www.isisterapie-eshop.cz/…hy/